Architektura

Petr Janda a jeho vidění architektury

ČTENÍ NA 11 MIN. | 19.2.2023

Architekt a výtvarný umělec Petr Janda vystudoval Střední průmyslovou školu ve Zlíně a Fakultu architektury ČVUT v Praze (2001). Ve studiu však pokračoval dál, aby absolvoval Akademii výtvarných umění konkrétně Školu monumentální tvorby (2003). V roce 2008 založil vlastní studio „brainwork“. V letech 2020 a 2021 byl nominován na Architekta roku. Během své dosavadní kariéry posbíral nesčetné množství mezinárodních ocenění. Nejúspěšnější realizovanou stavbou je v tomto ohledu Revitalizace pražských náplavek Rašínova a Hořejšího nábřeží, Praha (2009–2019). V mezinárodní soutěži BigMat Award získal za tento projekt národní cenu v roce 2021 a již po druhé tak získal toto ocenění – spolu s BigMat Award 13‘, kdy získal národní cenu za Památník obětem komunismu v Liberci. V logické návaznosti tak vyzvali organizátoři této přehlídky Petra Jandu, aby se stal v aktuálním ročníku 2023 porotcem BigMat Award za Českou a Slovenskou republiku.

Pražská náplavka

Projekt revitalizace pražských náplavek Rašínova a Hořejšího nábřeží vznikal více než 10 let. Výchozím bodem byla téměř prázdná pražská náplavka, opuštěná po povodni v roce 2002. Postupnou aktivací pomocí výstav, koncertů a divadelních představení toto místo získalo časem téměř legendární statut a stalo se středobodem společenského dění celopražského významu. Mnozí si jistě vzpomenou na dobu, kdy v nábřežních zdech byly poloprázdné a nevyužité kobky, které volaly po rekonstrukci. Z iniciativy Petra Jandy a Ivo Slavíka z pozdější (A)Void Gallery se tak zrodil nápad kobky využít jako kavárny, kluby, ateliéry, galerie nebo prostory pro sousedská setkávání. Architektonické řešení šesti kobek na Rašínově nábřeží je postaveno na doplnění geometrie dochovaného tvaru ostění do tvaru blížícímu se kruhu. Došlo k vybourání tahokovových předstěn a kamenných „zátek“ vestavěných do původních oblouků nábřežní zdi, které byly nahrazeny velkoformátovými zasklenými kruhovými okny otvíravými v celé své ploše diagonálním otočením uvnitř rámu. Eliptická pivotová okna mají průměr 5,5 m, tloušťku organického skla 7 cm a hmotnost přibližně 2,5 t. Každé má unikátní tvar a vzhledem ke své velikosti přesahující možnosti standardního zasklení. Jde pravděpodobně o největší pivotová okna na světě. Pohyb je řešen motoricky, v provozní pozici jsou okna zafixována v poloze 60° pootevření. V rámci rekonstrukce byly vybourány všechny vestavěné prvky včetně podlah a provedena vestavba metodou kompletního vložení nové stavby do původních prostor. Rekonstrukce nakonec trvala dva roky a byla předána veřejnosti v březnu 2020. Tolik stručně o vítězném projektu.

Pane architekte, každá doba má své specifické rysy a řekněme i trendy, které se odrážely v architektonické tvorbě. Jak se díváte na současnost?

V našem ateliéru stojíme tak trochu stranou trendů. Snažíme se vyvažovat nadčasovost a aktuálnost. Což znamená, že se díváme dopředu, pokud možno dál, než je v té chvíli obvyklé. Projekty vnímáme tak, že věc, kterou tvoříme, by tu měla stát minimálně několik desetiletí. Porovnáváme ji s kontextem lokality, ale také s celosvětovým historickým kontextem. Pracujeme tak, abychom vytvořili působivý, funkční a konstrukčně stabilní výsledek. Vždycky se snažíme udělat to nejlepší, co daná situace nabízí, což znamená, že se snažíme do projektu aplikovat všechny zkušenosti a vjemy, které máme. Při navrhování často začínáme s konceptem, který rovnou nedoříkává definitivní výsledek, a záměrně reagujeme na postupné otvírání cest, které se před námi v jednotlivých krocích objevují. Hodnotou tohoto uvažování (označovaného jako nomádské myšlení) je možnost objevování, kdy v průběhu úlohy dojdeme dále nebo také trochu jinam, než jsme původně zamýšleli. V případě ideálního vztahu s investorem se pak stáváme jeho průvodcem a vydáváme se za dobrodružstvím vedoucím k výsledku spolu, a přestože zhruba cestu známe, jdeme často a rádi schválně po nevyšlapaných cestách. Naším cílem není precizovat nějaký rukopis, spíše vždy hledáme autentickou možnost naplnění každého zadání. Což mi přijde docela podstatné a pokaždé to znamená trochu něco jiného a nečekaného. Nenacházíme se v období, kdy by platil jednotný sloh. Jsme v období, ve kterém proběhla revoluce digitálního zpracování projektů a na ni navazuje revoluce technologická. Výsledkem je, že je dosažitelné téměř cokoliv. K tomu přibyl nový faktor – environmentální morálka, jenž je bohužel dezinterpretován a často využíván k manipulaci. To neznamená, že bychom jej brali na lehkou váhu. Většina našich projektů pracuje se společenskou odpovědností, kontextualitou (často ve složitých historických a památkových vazbách), technologicky pokročilými řešeními snižujícími ekologickou zátěž, i provozní úsporností.. Já bych ale řekl, že základní současné téma je udržitelnost prostřednictvím vyvážení harmonie přírodního a člověkem vytvořeného (vystavěného) prostředí. Do jaké míry se to promítne do konkrétní úlohy je vždy na zvážení s ohledem na ambice projektu. V této souvislosti je třeba také číst různé pobídky a proklamativní aspirace, kterými jsme dnes zavaleni. Chápu, že je nutné výstavbu regulovat v dnešní lavině dosažitelnosti instantních stavebních komponentů prakticky na cokoli, ale nemyslím si, že je funkční hodnocení architektury prostřednictvím závazných certifikátů typu energetických štítků a podobně. V tom, jak jsou tyto certifikáty strukturované a jaká sledují kritéria, jsou obvykle již v momentě své aplikace morálně zastaralé. Neříkají nám, jestli je stavba dostatečně kvalitní z pohledu vztahových kritérií vůči prostředí, ve kterém se nalézá.

Velmi často se v této souvislosti také skloňuje téma pasivity objektu. Nesvazuje to architektovi ruce?

Já myslím, že ne, protože když se na tohle téma otevřeně bavíte s investorem, přijdete na to, že je to jen jedno z kritérií, a často nadhodnocené. Výsledná kvalita stavby není přece jen nějaká číselná bilance, za kolik dům funguje. To se mění v čase a nepopisuje to komfort užití stavby. Je potřeba soustředit i na to jak se vám v domě žije a zároveň třeba také na přidanou hodnotu s přesahy do veřejného prostoru – a například také estetickou úrovní provedení.

Na stavbách často chybí prováděcí projekty, takže stavební firma musí řešit detaily za pochodu, a navíc se při realizaci střetávají různá řemesla, prezentovaná odlišnými dodavateli a z toho vznikají problémy a nedokonalosti stavby. Jaké jsou vaše zkušenosti?

Já spíše vidím problém v rozptýlené zodpovědnosti, bohužel často způsobené marginalizací role architekta, která ztratila váhu v období socialismu. Spolupracovat dnes s architektem je mylně považováno za nějakou nadstavbu, která není potřeba a jde o nějaké pocukrování stavařského řešení. Nic proti stavařům, sám jsem jím z části také, ale už při zběžném nahlédnutí do principu, kterým svou službu stavební projektanti nabízí, zjistíte, že v projekčních fázích chybí fáze návrhová. A dům se prostě sám nenavrhne. Je tedy potřeba spolupracovat v rámci projekčního týmu. My když něco navrhujeme, věnujeme se projektu od začátku až po úplný konec realizace. A vždycky se snažíme dohlížet i na život té dané stavby po jejím dokončení. Ale zpátky k vaší otázce. Já si vůbec nedovedu představit, že bych na svých stavbách přenesl zodpovědnost na generálního dodavatele a nekomunikoval se všemi profesemi napřímo. My většinou koordinujeme a skládáme profesní týmy a doporučujeme všechny subdodavatele – kteří jsou expertně silnější než zastřešující generální dodavatel. To umožňuje koordinovat stavbu během celého procesu a zpodrobňovat dokumentaci až do dílenských a výrobních fází včetně vzorkování a prototypování. Pokud v procesu tento faktor chybí a spoléhá se na dokumentaci jako na nějaký vyčerpávající návod z ábíčka, podle kterého to firma postaví, nemůže výsledek dopadnout dobře. Bez architekta coby dirigenta, který vede stavbu jako orchestr, jsou noty dokumentace mrtvé.

Čím to, že dobří architekti se často věnují privátní sféře a ne celospolečenské?

Důvodem je extrémně složitá přístupnost veřejných zadání pro architekty, v prostředí které je velmi složitě moderované formou referenčního prokazování kvalifikace pro ten - který typ stavby. Situace v zadávání se bohužel spíše zhoršuje a jsou čím dál více blokovány ověřené principy vybízející k aktivitě architektů například formou „městských zásahů“, kdy architekti sami vytipovávají možná řešení kultivující města, která intenzivně užívají, a tedy podrobně znají. Namísto proaktivního přístupu otvírajícího veřejná témata aktivitě co nejširšího spektra architektů, jsou dnes preferovány v podstatě jako jediný nástroj soutěže a ze soutěží bohužel hlavně soutěže zúžené, kde první kolo výběru není anonymní a probíhá nedůstojným způsobem, kdy se porotci baví nad předloženými portfolii architektů stylem „tento to nezvládne“, a podobně. U významnějších úloh je pak nepochopitelně volena metoda preference „velkých“ zahraničních jmen ateliérů, ze kterých se pak ale soutěží zúčastňují B-týmy, což je evidentní z výsledků, které pak budí rozpaky a mediální rozčarování. Je třeba projít katarzí, kdy se soutěže stanou zpátky nástrojem hledání (s možností přehodnocení zda bylo dobře formulováno zadání a opravdu nalezeno dobré řešení) a ne bičem, jímž je bita veřejnost jako argumentem všespásného a nediskutovatelného principu. Pokud architekt zvolí formu aktivismu a vybuduje téma zespodu a rozhodne se jej svou mravenčí prací trvající dlouhá léta uvést v život (jako jsme absolvovali my v rámci náplavek), je dnes namísto zhodnocení výsledku vnímán jako „enfant terrible“. V takovém prostředí pak kvalitativně nad veřejnými stavbami vynikají stavby soukromé, u kterých není práce architektů takto výrazně obstruována.

Z vašich projektů mám dojem, že některé materiály máte v oblibě, například sklo.

Některé věci používáme rádi, ale důvodem většinou není obliba nebo něco jako materiálový fetišismus. Architektura je práce s prostorem a výstupem v prostředí reálného světa, tudíž jsme nuceni pracovat s existujícími materiály, které dokážou přinést to, co od nich v projektu požadujeme. Naše Vámi zmíněná náklonnost ke sklu je dána hlavně možnostmi, které nám sklo nabízí. Dokáže totiž prostřednictvím prakticky „neviditelné“ membrány udržet tepelný komfort domu a zároveň nepřerušit přirozené plynutí interiéru do exteriéru a dále až na horizont události, kam lze dohlédnout.

Lazy House, Zlín

A není to trochu trend moderní doby?

Já bych to trendem úplně nenazval. Dost často se k principu otevřenosti kloním spíš já než naši zadavatelé. Jsem z generace, která dospívala v období sametové revoluce, a možná také proto se u mne tak silně projevuje apel na svobodu a maximální vnímání toho, co člověk může (a dříve nemohl). Otevřenost a propojenost světa, ve kterém žijeme, je pro mne absolutní hodnota a přes všechna úskalí, které zažíváme zejména v posledních letech, stále podstatnější než preventivní obrana proti vnějšímu okolí. Tím nechci říci, že bezpečnost podceňuji a nevnímám, jen jsem prostě vděčný za prostupnost a celistvost světa, ve kterém žijeme, a to se podprahově projevuje v mých stavbách. To se týká jak společenského vnímání, tak i technologických aspektů stavby, které jsou dnes mylně laikům prezentovány tak, že úspornost znamená absence oken a přítomnost několika diskutabilních certifikátů.

Na čem nyní pracujete?

Pracujeme na několika dlouhodobějších projektech, které doplňují aktuální výzvy. Zmínil bych například dvojici domů v prudkém svahu s výhledem přes celé údolí, které v sobě spojují principy otevřenosti s pečlivou prací s přírodním charakterem pozemku a pomocí svého kompozičního uspořádání a organického prolnutí s terénem vyvažují uživatelskou intimitu s jedinečností vztahových a pohledových vazeb do situace s rozsáhlými výhledy. Zároveň mi teď dělá radost úspěch mých studentů, které jsem vedl v rámci ateliéru hostujícího pedagoga na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci a jejich ocenění v soutěži Ještěd F Kleci hodnotící nejlepší školní práce této fakulty. Soustředil jsem se opět na téma otevřenosti prostřednictvím rozšíření a posunutí role architekta až k momentu samotného vzniku projektu. Mým zadáním bylo hledání zadání a otvírání potenciálu každého ze studentů v konfrontaci se svobodou vlastního rozhodování, čemu se v životě chtějí věnovat. Podstatné bylo samotné hledání a nalézání překvapivých cest, ve kterých se možná rýsují budoucí zárodky, které nastupující generace do naší společnosti přinese. Mám z interakce se studenty radost a pocit, že se nám to povedlo. Bylo to dobrodružství architektonického přemýšlení, v němž jsme překročili do několika dalších „dimenzí“ a výsledky jsou vedle navrhování staveb v oblastech jako jsou například literatura, film či imerzivní divadelní představení.

Děkuji za rozhovor